DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
Miliónové mince Dva extrémně vzácné desetidukáty v aukci
V minulém čísle jsme se zabývali nejdražšími českými mincemi. Ani jsme se nenadáli
a pořadí rekordmanů se může výrazně změnit. Do aukce se totiž dostávají dva
výjimečně vzácné kusy.
Žádné prvenství není na věky. Aukční rekord za nejdráže prodanou českou minci v českých aukcích (2 691 000 Kč v 39. Aukci AUREA Numismatika 3. 12. 2011 za pražských Matyášův 10 dukát 1613) bude pravděpodobně atakovat desetidukát zimního krále Fridricha Falckého ražený v Praze roku 1620 a Valdštejnův desetidukát z roku 1631 (naposledy se jiný kus prodal v 45. Aukci AUREA Numismatika 19. 5. 2012 za 2 574 000 Kč).
Valdštejnové
Valdštejnové odvozují svůj rodový původ od Markvarticů a jako samostatný rod vystupují již od počátku 13. století. Nejznámější osobností této šlechtické rodiny je nepochybně Albrecht z Valdštejna (1583–1634). Jeho osudy spjaté s vojenskou kariérou jsou dobře známy – příklon k Ferdinandovi II. za stavovského povstání mu přinesl posléze obrovský majetek a především zcela ojedinělé společenské postavení. Vír probíhající třicetileté války jej vynesl do výšin, učinil z něj vojevůdce a politika celoevropského významu. Valdštejnova touha po moci a především podezření, že usiluje o český trůn však předznamenalo i jeho pád – s císařovým vědomím byl zavražděn v Chebu 25. 2. 1634.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2013
Edvard Beneš Poznámky k fenoménu oficiálního portrétu
Termín oficiální portrét dnes vzbuzuje buď nezájem nebo rovnou odpor.
Umělci na něj obvykle reagují smíchem, rozpaky, nebo bryskním odmítnutím. Pokud nechceme docházet k závěrům pomocí nějaké té rychlé a snadné cesty, pak bude užitečné napřed stručně rekapitulovat.
Oficiální portrét sice není starý jako umění samo, na jeskynních malbách ho neuvidíme, ale i tak jde o výtvarnou disciplinu s úctyhodným stářím. Ve stylizované formě ho najdeme v dílech velkých kulturách Mezopotámie a Egypta, v realistické podobě pak v pozdním antickém Římu. Odtud už pokračuje víceméně souvislá linie až do dneška.
Na zpodobeních faraónů a císařů pracovali tehdejší umělci podle podmínek, které se dodnes v zásadě nezměnily. Model si měl být podobný, ale to nebylo hlavní a jediné kritérium úspěchu. Přílišný realizmus mohl být naopak na škodu, jestliže výsledek evokoval u diváka jiné pocity než obdiv, úctu, případně i posvátnou hrůzu. Pravda, výjimky byli už tehdy. Faraón Achnaton údajně u svých portrétistů trval na realizmu a jeho portréty proto mají individuální, disharmonické rysy. Jinak ale naprostá většina panovníků trvala na takovém portrétu, který by upevňoval jejich autoritu u poddaných a tomu bylo vše podřízeno. Panovnický portrét, na kterém bychom zaznamenali lidské slabosti jeho modelu, to je protimluv.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012