Tomáš Lamač Mistři české numismatiky
Činnost rytců v oboru numismatickém bývá často neprávem opomíjená a nesetkává se s takovou publicitou, jaké se dostává například autorům výtvarných návrhů ražeb.
Bez jejich trpělivé a detailní práce rytce by však stěží vzniklo precizně vyvedené razidlo, které je základem každé mince či pamětní medaile. Pětatřicetiletý Tomáš Lamač z Jablonce nad Nisou je skutečným mistrem svého řemesla. Kromě úpravy razidel se zabývá například zdobným rytím nožů, dýk i palných zbraní, rád se příležitostně vrací také k tvorbě sádrových návrhů nových pamětních mincí.
Jedna z posledních medailí, pod níž jste podepsán jako rytec, je věnována památce československých parašutistů z výsadku Anthropoid (ražba Pražská mincovna, návrh
Michal Vitanovský). Přibližte čtenářům, v čem vůbec spočívá práce rytce při úpravě razidla.
Raznici dostanu v podstatě tak, jak vyšla z CNC stroje, to znamená, že na ní jsou patrné stopy po obrábění a ty je nutno odstranit. Dalším úkolem rytce je zdůraznit detaily jako jsou například oči, vlasy, lístečky nebo různé drobné architektonické prvky. U písma, které u každé raznice dělám jako první, se zostřují rohy, protože stroj je úplně nedotáhne. Pracuje se pod mikroskopem a tyto úpravy finální podobě opravdu dost pomůžou,
povrch se doladí a sjednotí. Náročnost úprav samozřejmě závisí na složitosti motivu. Něco jiného je žeton, kde plastika není tak pestrá a něco jiného pak pamětní medaile zdobená detailním středověkým motivem. Konkrétně medaile Anthropoid, pokud se týká složitosti, patřila k takovému středu.
Jaké používáte nástroje?
Jedná se o speciální rydla, rýtka, různé čakany, někdy i sekáčky. Je jich spousta druhů a každý se používá na jiný charakter úprav.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2013
Hyperinflace v Zimbabwe
Listopad roku 2007 byl v Harare teplý a vlídný, pokud se počasí týká. Blížilo se léto a já si uvědomovala, že ty Vánoce budeme sami, tedy my všichni – já, má rodina a mí přátelé v Harare, bez tradiční návštěvy z domova.
Jedním z důvodů proč si nepozvat návštěvu právě toho roku, byla neutěšené zásobování Zimbabwe běžnými potravinami a věcmi denní potřeby a prudká inflace, která úspěšně ožebračovala i ten zbytek pracovní placené síly v zemi.
Osobně jsem měla slušný zahraniční plat a doufala i v radikální změny po volbách, a inflaci jsem zpočátku vnímala jen jako obtížný prvek svého pobytu, s kterým se dá plánovitě žít. Byl to omyl. S inflací se dlouhodobě, když navíc přeroste v hyperinflaci, žít nedá. Je to boj o každou rychlou směnu, okamžitý nákup a stejně nakonec skončíte u bartrového obchodu. To jsem však toho listopadu ještě netušila... A dnes na to období dokonce vzpomínám s nostalgií, hodně jsem se poučila.
V únoru 2007 oznámila Rezervní Banka Zimbabwe zavedení tzv. třetího typu zimbabwského dolaru a současně vyhlásila boj proti inflaci, která byla již v té době čtyřmístná. Mezi březnem a červnem 2007 platila striktní nařízení o cenách základních surovin (jako mouka, máslo, vejce, mléko, ale i olej, cukr a maso), což se projevilo tím, že města přestala být zásobována, neboť prodejní ceny těchto komodit byly nižší než náklady na dopravu a přepravu. Celé země začala trpět chronickým nedostatkem benzínu a nafty a vcelku pravidelně se vypínal elektrický proud v celých čtvrtích. Z krásných alejí jacarand mizely jen trošičku seschlé větve na otop a papír, prázdné plastové lahve a obaly dosáhly maximální míry dalšího použití bez pokynů k recyklaci.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012.