Alfons Mucha Autor československých bankovek
Muž, jehož jméno symbolizuje umělecký směr zpravidla označovaný jako secese, Art Noveau či Jugendstil, se narodil do rodiny zaměstnance soudu Ondřeje Muchy 24. června 1860.
V pořadí čtvrté dítě dostalo jméno počínající písmenem A stejně jako ostatní sourozenci – Alfons Maria Mucha.
Pro chlapce neobvyklé přízvisko získal prý na přání zbožné matky, která tak chtěla synovi zajistit přízeň a celoživotní přímluvu Panny Marie. Amálie Muchová rozená Malá před
sňatkem působila jako guvernantka ve Vídni a měla vynikat nejen krásou, ale rovněž sečtělostí a citem pro výtvarné umění, který zřejmě předala i svému synovi. Chlapec od útlého věku projevoval obdivuhodný talent. Zalíbení v kresbě, jež určilo jeho životní dráhu,
se projevilo již velmi záhy, neboť podle rodinné tradice se chopil dříve tužky, než učinil první krok.
Dětská léta prožil Mucha v poklidu malého města Ivančic. V místním chrámu od osmi let zpíval na kůru a věnoval se také hře na housle. Snad právě hudební nadání rozhodlo o místě dalšího studia, kterým se stalo Brno. Od roku 1872 započal studia na tamním
Slovanském gymnáziu. Přivydělával si zpěvem a hrou na housle, posléze rovněž působil jako zpěvák a mnohdy sólista v klášterním minoritském chrámu Nanebevzetí Panny Marie na Starém
Brně. Zde se setkal s Leošem Janáčkem, pod jehož taktovkou nezřídka vystupoval. Zároveň docházel k profesoru kresby Josefu Zelenému.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2013
Jan Žižka Vojevůdce očima medailéra
Posledních dvacet let můžeme sledovat zvláštní vztah naší společnosti k osobnosti Jana Žižky z Trocnova. Ateistická většina dnes Jana Žižku vcelku lhostejně míjí jako archiválii, která nemá dnešním lidem co říci.
Jen katoličtí konzervativci mají pořád jasno. Byl to lapka, zločinec, kacířa ničitel kulturních hodnot. Jeho památce v nedávné minulosti velmi
uškodila glorifikace ze strany našich marxistických teoretiků. Ti z něj, pro své propagační účely, vyrobili vůdce revolučních mas, bojovníka proti církvi, svého historického předchůdce.
Ke katolickému soudu dodávám, že Žižkova krutost se rovnala krutosti jeho protivníků a obojí odpovídalo charakteru středověkého válčení. Ke komunistické interpretaci husitského hnutí poznamenávám, že husité byli skuteční boží bojovníci a Žižka sám byl neochvějně věřící křesťan, který by s ateisty neztratil ani slovo.
Vzhledem k tomu, že mluvíme o člověku 15. století, mohli bychom už dnes právem očekávat
v hodnocení tohoto velkého husitského hejtmana nějaký konsensus. Ani podstatně větší národy si nedopřávají přepych obcházet největšího vojevůdce sv ých vlastních dějin. Jde však o osobnost, která polarizovala českou společnost již za svého života a od počátku vzbuzovala buď lásku, nebo nenávist. Obě strany si v ybíraly z Žižkova životopisu, ostatně dosti kusého, jen to, co se jim hodilo. Připomeňme si tedy několik detailů, které nám ho mohou přiblížit bez apriorních ideových soudů.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2012
PRAŽSKÁ MINCOVNA .CZ
