Češi nakoupili již několik tun zlata
V sousedních zemích vypukla zlatá horečka s nástupem finanční krize. Lidé ztrácejí důvěru v papírové peníze a raději si je mění za zlaté slitky a zlaté mince, dokud to jde.
Praha, 13.6.2009 - Méně movití zase nakupují oblíbené stříbrné mince American Eagle.
Češi však investují své úspory do drahých kovů pravidelně a dlouhodobě. Dokládají to statistické údaje ČNB.
Od roku 1993 kdy začala ČNB vydávat stříbrné a později i zlaté pamětní mince s českými motivy se vyrobilo 1 528 250 mincí ze stříbra o ryzosti 900/1000. Hmotnost stříbra obsaženého ve vyrobených mincích činila 17 880 kg.
Zlatých mincí bylo vyrobeno 165 260 kusů v pěti hmotnostech (1/10 oz, 1/5 oz, 1/4 oz, 1/2 oz a 1oz). K jejich ražbě bylo zapotřebí celkem 1 443 kg zlata nejvyšší ryzosti 999,9/1000.
V souvislosti s nedávno zveřejněným emisním plánem ČNB je patrné i množství zlata, které si pokračování ražby českých mincí z drahých kovů vyžádá.
Celková potřeba zlata pro ražbu 300.000 ks mincí v letech 2011-2015 představuje při naplnění nepřekročitelného limitu 25 tisíc kusů pro jeden motiv cca 5,4 t.
Celková potřeba stříbra pro ražbu 1.250.000 stříbrných mincí představuje při naplnění nepřekročitelného limitu 50 tisíc kusů pro motiv cca 18,2 t.
Je pravděpodobné že vedle sběratelů využije příležitost k nákupu českých mincí z drahých kovů i široká veřejnost. Objem zlatých rezerv držených českými občany tak vzroste na 6,8 tuny. To je přibližně polovina objemu zlatých rezerv, které drží sama ČNB.
Ve skutečnosti však bude objem privátních zlatých rezerv českých občanů mnohem vyšší. V uvedených statistikách ČNB totiž není zachycen objem investičního zlata ve formě zlatých cihliček, které ČNB neprodává.
ČNB neprodává ani zlaté mince, které vydává občanům přímo, ale prostřednictvím specializovaných prodejců. Mezi největší patří Česká Mincovna v Jablonci nad Nisou a Zlaté Mince Numismatika v Obecním domě v Praze.
Jak se dělá mincovna (14) Tvorba ceny oběžných mincí
Musím se ve svých vzpomínkách opět vrátit o mnoho let zpátky, do doby, když jsem v roce 1971 skládal státní zkoušku z ekonomiky na VŠE v Praze.
Byla to doba pokračující politické normalizace a pro studenty z našeho kruhu obzvlášť složitá. První dva ročníky s námi na přednášky a na cvičení chodil velmi talentovaný student, náš kamarád, jménem Jan Palach. Více se k tomu nechci rozepisovat. Pamětníkům to stačí a nové generace se už více dočtou v učebnicích dějepisu.
V době příprav na státnice nám vedoucí katedry docent Choma s vážnou tváří radil, abychom zapomněli, co jsme se učili v 1. a 2. ročníku o Šikově ekonomické reformě a jak máme být opatrní, abychom neřekli něco, co se nemusí líbit přísedícím v komisi. Byli jsme z toho zmatení. Když už jsme ztratili ideály pražského jara, nechtěli jsme ztratit šanci ukončit 5 let studia. S napětím jsem proto šel na státnici a přál jsem si nějakou ekonomicky neutrální otázku, kde bych mohl uplatnit své znalosti a zároveň nemusel papouškovat myšlenky normalizátorů. Měl jsem štěstí. Vylosoval jsem si teorii cen. Tu jsem měl velmi dobře zažitou z prvního ročníku, když jsem v politické ekonomii kapitalismu skládal zkoušku na stejné téma. Cenová problematika se od té doby stala mojí oblíbenou disciplínou, která mě nikdy neopustila.
Vedoucím řídícím pracovníkem mincovny jsem se stal v době, kdy už jsem měl více než 20 let podnikové praxe. Dávno jsem pochopil, že cena výrobku je základem ekonomického úspěchu v podnikání. Zjednodušeně řečeno „co nejlépe nakoupit a co nejlépe prodat“. Neplatilo pro mě to hokynářské „co nejlaciněji nakoupit a co nejdráž prodat“.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2014.
