Jakou barvu má zlato ?
Ryzí zlato má hřejivou, bohatě žlutou barvu.
V slitinách s jinými kovy však může nabývat celé řady odstínů od bílé, přes žlutou až po červenou barvu. Zvláštními postupy však může získat i nečekanou modrou, černou nebo růžovou barvu.
Podobně jako malíř míchá žlutou a modrou barvu aby získal zelenou, lze smícháním různých kovů změnit barvu zlatého šperku. Přidáním mědi získává barva zlata červené tóny, stříbro a některé další kovy ji mění k bílé. Tím se ale snižuje ryzost zlata a mění se i jeho fyzikální vlastnosti.
Červené zlato – červený odstín se získává přidáním mědi. Čím vyšší je obsah mědi, tím nižší je tvrdost slitiny, což někdy bývá na závadu pevnosti zlatnického výrobku.
Zelené zlato – slitina zlata se stříbrem nebo s kadmiem. Odstín zelené je ovlivňován množstvím stříbra ve slitině.
Modré zlato – slitina zlata s ocelí, obyčejně v poměru 18:6. Zvláště v Evropě byl tento odstín zlata oblíben v 19. století, kdy do módy přišly ocelové šperky. Tumbagu – slitina zlata a mědi v poměru 4:1. Vyniká nízkou tavitelností a větší tvrdostí než jiné slitiny zlata a má matný lesk bronzu.
Purpurové zlato – tak se nazývá slitina zlata a hliníku obyčejně v poměru 18:6. Jeho barvu nelze označit jako čistě purpurovou, spíše se podobá bronzu se švestkově modrým nádechem. S purpurovým zlatem se veřejnost seznámila poprvé v roce 1937.
Bílé zlato – je slitina zlata s kovy, které ho intenzivně odbarvují, takže slitina nabývá čistě bílé barvy, je naprosto stálá na vzduchu a dá se vyleštit do vysokého lesku. Nejintenzivněji odbarvuje zlato nikl a paládium. Zřídka se přidává do slitin bílého zlata rhodium, měď a zinek. Bělozlaté slitiny jsou známy od počátku 20. století, nenašly však zpočátku ve zlatnictví oblibu, díky své tvrdosti byly spíše používány v hodinářském průmyslu jako slitiny ložiskové a pružinové. Dalším výzkumem byly získány slitiny vhodné i pro klenotnictví, zvláště jako náhražka platiny k výrobě klenotů. Bílé zlato se rozezná od platiny lučavkou královskou, která na zkušebním kameni vryp bílého zlata okamžitě rozpustí.
Německá platidla po 2. sv. válce (2) Měnová reforma 1948
Po skončení druhé světové války se německá ekonomika ocitla v troskách.
Spojeneckým
bombardováním, ale i Hitlerovou taktikou spálené země se všechny velké průmyslové
závody proměnily v ruiny, města přišla o téměř 20 % bytového fondu a všudypřítomný
zmatek a nedostatek i těch nejzákladnějších surovin byl cítit na každém kroku. Není tedy
divu, že stabilizace a nastartování německé ekonomiky se v prvních poválečných letech
stala jedním z prvořadých cílů okupačních mocností.
Jak jsem v první části tohoto seriálu uvedl, už od počátku třicátých let dochází v Německu k rostoucí regulaci cen vybraných výrobků a později i k zavedení přídělového systému. Zprvu jen pro průmyslové suroviny, později ale i pro věci denní potřeby a potraviny.
Takto nastavenou regulací se sice podařilo zabezpečit alespoň základní distribuci vybraných produktů, na druhou stranu to však s sebou přinášelo i neblahé efekty ve smyslu rozmáhajícího se černého trhu a často i tezauraci platidel, neboť ceny plně neodrážely
realitu.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2013
PRAŽSKÁ MINCOVNA .CZ
