Jakou barvu má zlato ?
Ryzí zlato má hřejivou, bohatě žlutou barvu.
V slitinách s jinými kovy však může nabývat celé řady odstínů od bílé, přes žlutou až po červenou barvu. Zvláštními postupy však může získat i nečekanou modrou, černou nebo růžovou barvu.
Podobně jako malíř míchá žlutou a modrou barvu aby získal zelenou, lze smícháním různých kovů změnit barvu zlatého šperku. Přidáním mědi získává barva zlata červené tóny, stříbro a některé další kovy ji mění k bílé. Tím se ale snižuje ryzost zlata a mění se i jeho fyzikální vlastnosti.
Červené zlato – červený odstín se získává přidáním mědi. Čím vyšší je obsah mědi, tím nižší je tvrdost slitiny, což někdy bývá na závadu pevnosti zlatnického výrobku.
Zelené zlato – slitina zlata se stříbrem nebo s kadmiem. Odstín zelené je ovlivňován množstvím stříbra ve slitině.
Modré zlato – slitina zlata s ocelí, obyčejně v poměru 18:6. Zvláště v Evropě byl tento odstín zlata oblíben v 19. století, kdy do módy přišly ocelové šperky. Tumbagu – slitina zlata a mědi v poměru 4:1. Vyniká nízkou tavitelností a větší tvrdostí než jiné slitiny zlata a má matný lesk bronzu.
Purpurové zlato – tak se nazývá slitina zlata a hliníku obyčejně v poměru 18:6. Jeho barvu nelze označit jako čistě purpurovou, spíše se podobá bronzu se švestkově modrým nádechem. S purpurovým zlatem se veřejnost seznámila poprvé v roce 1937.
Bílé zlato – je slitina zlata s kovy, které ho intenzivně odbarvují, takže slitina nabývá čistě bílé barvy, je naprosto stálá na vzduchu a dá se vyleštit do vysokého lesku. Nejintenzivněji odbarvuje zlato nikl a paládium. Zřídka se přidává do slitin bílého zlata rhodium, měď a zinek. Bělozlaté slitiny jsou známy od počátku 20. století, nenašly však zpočátku ve zlatnictví oblibu, díky své tvrdosti byly spíše používány v hodinářském průmyslu jako slitiny ložiskové a pružinové. Dalším výzkumem byly získány slitiny vhodné i pro klenotnictví, zvláště jako náhražka platiny k výrobě klenotů. Bílé zlato se rozezná od platiny lučavkou královskou, která na zkušebním kameni vryp bílého zlata okamžitě rozpustí.
Platidla v době převratu
Čím jsme (ne)platili před čtvrtstoletím
Pro první část názvu tohoto příspěvku jsme si vypůjčili pojem, kterým používal po roce 1919 předchůdce naší centrální banky, Bankovní úřad ministerstva financí, pro bankovky a mince platné od okamžiku vyhlášení samostatného československého státu v říjnu 1918 do vydání definitivních československých platidel v průběhu roku 1919. V tomto případě tím rozumíme bankovky a mince, platné bezprostředně před a po událostech 17. listopadu 1989, které znamenaly nejen převratné společenské změny, ale předznamenaly i změny v hotovostním peněžním oběhu. U příležitosti 25. výročí událostí následujících několik týdnů po 17. listopadu 1989, tzv. sametové revoluci, si připomeneme tehdejší platidla a bezprostředně následující změny v jejich oběhu.
Soustava mincí byla stabilizovaná, i když jednotlivé mince pocházely ze čtyř různých emisí 50.–70. let, a byla proto technicky i výtvarně nejednotná. Pro dnešního, ale i tehdejšího uživatele mincí je nepochybně zajímavý fakt, že nejnižší platnou hodnotou byly hliníkové (jedno) haléře, poslední pozůstatek emise mincí, připravených pro nechvalně známou peněžní reformu v roce 1953 z důvodu utajení v Sovětském svazu, v mincovně v Leningradu.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2015.