JIŘÍ HANUŠ Mistři české numizmatiky
Do svých motivů se snaží vnést myšlenku, vyhýbá se stereotypům a hledá nové cesty.
Třiadvacetiletý Jiří Hanuš je dalším výrazným talentem z umělecké „líhně“ jablonecké medailérské školy. Ještě před absolvováním tamní VOŠ vystudoval uměleckou průmyslovku v Turnově v oboru rytec. Rytectvím se ostatně v současnosti živí. Návrhům medailí a mincí přesto věnuje velkou část svého času a pravidelně se zapojuje do soutěží České národní banky.
Jiří na sebe nedávno upozornil pamětní medailí Jan Hus, kterou vytvořil společně s Romanem Shamilyanem. K jeho dosavadním úspěchům patří také sada Čtyři živly a medaile k výročí 17. listopadu, která se prodávala v sadě s mincí Jiřího Harcuby.
V prvním letošním čísle jsem zpovídal Romana Shamilyana, který se o vás několikrát zmínil. Spojuje vás zřejmě více než jen medaile Jan Hus, na jejímž vzniku jste se oba podíleli.
Ano, je to tak. Především jsme kamarádi z jablonecké Vyšší odborné školy, taky nás spojuje fakt, že jsme oba věřící. Máme i podobné myšlenky, nápady a často si pomáháme.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2016.
Kdo byl Andragorás? Záhadní vydavatelé antických mincí
Kouzlo a tajemství řecké klasické numismatiky spočívá v různorodosti mincovních motivů, nominálů i vydavatelů. V období helénismu jsou emise měst či městských států doplněny nominály panovníků.
Zatímco klasické řecké antické mince doslova plýtvají obrazovými náměty, postavy bohů se střídají s totemovými zvířaty či božskými atributy, helénistické mince vykazují značnou námětovou rigiditu. Lícní stranu charakterizuje většinou portrét zprava (buď vydavatele, jeho předka nebo některého z bohů), rubní strana je vyhrazena pro božstvo a nápisy identifikující vydavatele.
Obecně proto platí, že rámcové určení helénistických mincí k jednotlivým vydavatelským domům či oblastem je jednoduší než v případě mincí klasických. Jejich přesné přiřazení konkrétnímu panovníkovi či dokonce lokalizování místa jejich vzniku je však mnohdy nesmírně obtížné. Situaci ztěžuje skutečnost, že následník často vydával mince s portrétem zemřelého předchůdce či zakladatele dynastie (Seleukovci, Ptolemaiovci), nebo s portréty svého dobrodince a podporovatele (např. nejkrásnější portréty Seleuka I. se dochovaly na ražbách pergamského vládce Filetaira).
Neméně potíží způsobuje opakování několika dynastických jmen v jednom rodě, (Antiochos, Seleukos, Alexandros, Apollodotos, Diodotos), extrémní případ je pak jméno Ptolemaios, které lze přečíst na všech egyptských epigrafických ražbách.
Samostatnou kapitolu a mnohdy badatelský oříšek představují ražby ve stylu emisí Alexandra Velikého. Jeho mince z drahých kovů byly napodobovány téměř sto padesát let po jeho smrti v mincovnách od Makedonie až po města v Malé Asii a Palestině. Rozhodnutí, zda mince vznikla za života velkého krále, je bez specializované literatury nemožné a mnohdy i přesto sporné. Stejně tak rozlišování mincoven pomocí mincovních značek je velmi diskutabilní.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2011
PRAŽSKÁ MINCOVNA .CZ
