ČASTO VÁS ZAJÍMÁ

Česká mincovna není státní podnik? Není. Česká mincovna a.s. je soukromá firma. Zřizovatelem České mincovny (ČM) není ani Česká republika, ani Česká národní banka. V České republice navíc působí dvě české mincovny. Česká a Pražská mincovna. Obě jsou privátní mincovny, razící mince na zakázku.

Česká mincovna nevydává české mince? Ne. České mince vydává výhradně Česká národní banka, nikoliv Česká mincovna. Autentické české mince musí mít vyznačenu nominální hodnotu v platné české měně (Koruna česká, zk. Kč) Na českých pamětních mincích jsou uváděny nominální hodnoty: 200 Kč, 500 Kč, 2000 Kč, 2500 Kč, 5000 Kč a 10 000 kč. Největší česká mince zhotovená v jediném exempláři má nominální hodnotu 100 000 000 Kč.

Proč je na české minci cizí královna? Protože nejde o českou minci. Portrét anglické královny je jasným znamením, že se nejedná o českou minci. I když je motiv mince věnován českému tématu, nebo je mince vyražena v Čechách, nelze tyto exotické ražby vydávat za české mince. Ze zákona je českou mincí pouze mince vydaná Českou národní bankou. Popis a vyobrazení každé české mince je součástí sbírky zákonů. Dalším rozlišovacím prvkem nečeských mincí je nominální hodnota v Novozélandských dolarech nebo v měně ostrovního státu Samoa.

Kdo vykupuje mince České mincovny? Medaile České mincovny můžete nabídnout ke zpětnému odkupu přímo výrobci. Další možností, je vydražení medaile v elektronické aukci, které pořádáme v pravidelných intervalech. Poslední možností je výkup medaile za cenu drahého kovu. Medaile je v tomto případě předána do rafinérie k přetavení.

Kolekce Hold historickým mincovnám - Olomoucká stavovská mincovna

Olomoucký tolar moravských stavů

Z hlediska politického systému zemí Koruny české představovalo středověké a raně novověké Markrabství moravské samostatný územní celek s vlastními zákony a zemským sněmem i s vlastním panovníkem, kterým byl markrabě moravský. Na jeden ze symbolů zemské suverenity však na počátku raného novověku Morava dlouho nemohla dosáhnout – po celé 16. století se zde totiž nerazily žádné moravské peníze.

V průběhu 16. století se tak Markrabství moravské stalo z hlediska peněžního oběhu poměrně výjimečným územím. Zatímco i v sousedním Slezsku razila svoje peníze řada teritoriálních knížat, na Moravě se žádné zemské mince nevyráběly. Moravané si tak při placení museli vystačit s tradičními běžnými mincemi českými; pro větší platby se používaly uherské zlaté dukáty. V peněžním oběhu se však ve značném množství užívaly i drobné mince uherské, rakouské, polské a slezské. Všechny tyto mince však vůči sobě navzájem podléhaly změnám směnných kurzů. Aby se v tom vůbec dalo nějak vyznat, byla na Moravě zavedena vlastní peněžní početní jednotka ("zlatý moravský"), která však neměla přímý ekvivalent v žádné konkrétní moravské minci.

Za této situace moravští stavové usilovali již v době vlády Ferdinanda I. o zřízení nové vládní mincovny v některém z hlavních moravských měst. Král Ferdinand I. byl takovým snahám nakloněn, ale pouze za předpokladu, že nové moravské mince budou vyráběny podle metrologických vzorců rakouských, a to jako součást rakouského měnového systému. Tento králův požadavek odpovídal dlouhodobému panovníkovu úsilí o sjednocení měnových poměrů v celém habsburském soustátí. Pro moravské stavy byl ale takový návrh politicky nepřijatelný; při jednáních o zavedení zvláštních zemských mincí vždy trvali na tom, že jejich metrologické parametry i platební síla budou odvozeny od platidel českých. Tento spor o charakter moravských vládních mincí zůstal nevyřešen po řadu desetiletí. Zvláště na počátku 17. století se otázka výroby moravských mincí stala významným politickým tématem, neboť český měnový systém měl vytvořen účinné obranné mechanismy proti inflačnímu znehodnocování mincí ze strany panovníka.
Proto habsburský dvůr namísto zřízení moravské vládní mincovny (která by byla pod kontrolou stavů, podobně jako v Čechách) podporoval na počátku 17. století obnovení starších mincovních práv jiných tehdejších moravských politických subjektů (biskupství olomouckého a opavských vévodů), neboť tyto nově zaváděné moravské mince byly součástí rakouského měnového systému a již v předbělohorské době se u nich výrazně projevily inflační tendence.

Svých skutečných zemských mincí se tak Markrabství moravské dočkalo až v průběhu českého stavovského povstání, kdy byly v roce 1619 zřízeny nové mincovny v Brně a v Olomouci. Jejich hlavním účelem bylo rychlé provedení remonetarizace stávajícího staršího stříbrného oběživa (představované většinou směsí říšských i jiných zahraničních mincí různé ryzosti) do podoby nových stavovských ražeb, za jejichž kvalitu mohl vydavatel ručit.

Nové moravské mince respektovaly dlouhodobý požadavek stavů a byly z hlediska metrologických parametrů totožné s tehdy také zaváděnými stavovskými mincemi českými (a také platily v obou zemích stejně). Běžné moravské mince se roku 1619 začaly razit v dobré kvalitě ve třech nominálech (3krejcar, 12krejcar a 24krejcar), v olomoucké mincovně byla roku 1620 zahájena i výroba mírně inflačních moravských 48krejcarů. Všechny tyto mince měly jednotné výtvarné provedení a lišily se od sebe krom složení kovu
hmotnosti a průměru také číslicí s označením hodnoty, která byla na těchto mincích přímo vyražena.

Vedle těchto ražeb, vyráběných ve velkých nákladech a určených pro peněžní oběh, vznikl pouze v olomoucké mincovně i moravský stavovský stříbrný tolar, datovaný rokem 1620. Jeho lícní i rubová strana nese stejné motivy jako ostatní moravské mince té doby. Na tolaru však není uveden žádný údaj o platební síle (to bylo u tolarových mincí obvyklé) a od ražeb nižších hodnot se lišil hmotností, průměrem i vysokou kvalitou kovu. Jednalo se zřejmě jen o minci raženou moravskými stavy z prestižních důvodů a za účelem reprezentace. Tomu odpovídá velmi nízký počet dochovaných exemplářů, vyrobených zřejmě jen jedním párem razidel. Tato razidla byla vedle produkce stříbrných tolarů použita i k výrobě odražků ve zlatě o hmotnosti 25dukátu, 10dukátu a 5dukátu. I tato forma druhotného užití razidla dokládá výhradně reprezentační funkci moravského stavovského tolaru.

prof. PhDr. Petr Vorel, CSc.

DALŠÍ ČLÁNKY VÍCE O ČASOPISU

Nejdéle obíhající bankovka

Stokoruna vzoru 1961 je v naší novodobé historii vůbec nejdéle platná bankovka a není tedy divu, že nás má stále čím překvapovat.

Vedle dosud nepublikovaného výskytu dvou typů číslovačů1 (secesní nový „1a“ a secesní malý „1c“) u série „R“, či ne zcela osvětlenou problematiku okolo sérií D jde tak i nově o bílý kolek, na nějž bychom tímto článkem chtěli upozornit.

Nejdříve si krátce shrňme historii této bankovky. Ta se de facto počíná již peněžní reformou z roku 1953, kdy se do oběhu dostaly státovky podle ruského vzoru, které svým provedením a ochranou proti falzifikaci ani zdaleka neodpovídaly tehdejším standardům2. Není proto divu, že se krátce po jejich uvedení do oběhu začaly vyskytovat více, či méně zdařilé padělky. Díky jejich narůstajícímu počtu tak už koncem téhož roku vláda a vedení centrální banky zvažovalo tisk nové, obměněné, emise, která by graficky vycházela ze vzorů 1953, ale pro větší ochranu by se líc vyvedl měditiskem. Ovšem tento plán, stejně tak jako soutěž z roku 19553, nedošel až do konečné fáze realizace. Namísto toho se Ministerstvo financí na přelomu února a března 1959 usneslo na vypsání zcela nové soutěže na nové padesáti a stokoruny. U stokoruny se k realizaci přijal návrh pplk. Heřmana, který byl po několika úpravách (změna barvy z hnědé na zelenou, uvažovaný sedmiciferný číslovač…) předán Státní tiskárně cenin (STC), která následně 1. února 1961 započala s jejím tiskem.
Zde v STC poté probíhal tisk všech variant sérií prvního vydání, vyjma let 1964/65, kdy se z kapacitních důvodů zadala výroba série D závodu Goznak4 v SSSR. Tisk prvního vydání byl následně ukončen až roku 1987 v souvislosti s nově připravovanou stokorunou brunovského emise. Ovšem vlivem politických událostí z přelomu let 1989/90 byla centrální banka přinucena ukončit produkci nově vydané 100 Kčs 1989 s portrétem Klementa Gottwalda a naopak zahájit výrobu druhého vydání stokoruny vzoru 1961. Rozdíly obou vydání, stejně tak jako varianty I. vydání, detailně popisuje ve svém katalogu Jan Bajer5 a není tedy nutné je podrobněji rozvádět. Pro upřesnění si uveďme jen detaily kolem II. vydání. V něm se tiskly celkem tři série, a to část sérií X25–X48, dále X49–X96, G01–G96 a konečně M01–M24, které více popisujeme v přiložené tabulce6.

Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2011

POKLADY Z VRAKŮ (2) Stříbrná flotila

Španělské flotily s pokladem čelily na své dlouhé cestě mnoha nebezpečím.

Galeonám Stříbrné flotily 1715 se stal osudným hurikán, k zániku Consolación přispěli angličtí piráti. Lodí, která změnila chod dějin byla El Cazador, jejíž potopení přimělo Španěly k odstoupení Louisiany Francii. Do New Orleans nedorazil ani bývalý válečný parník SS Republic a i jeho zlatý náklad skončil na dně oceánu.

Concepción a Sir William Pipps
Nuestra Señora de la Concepción byla almirantou flotily 21 lodí vracející se do Evropy, která se v září 1641 střetla se silnou bouří. O několik týdnů později, 2. listopadu 1641, ztroskotala na útesu v místě nyní známém jako Silver Shoals východně od mělčiny Abrojos u pobřeží Hispanioly. Ztráta Concepción vezoucí náklad 100 tun stříbra a zlata bylo pro Španělsko těžkou ranou a zpráva o ztraceném pohádkovém pokladu se rychle roznesla. Fascinován příběhem o ztroskotání a neméně i faktem, že k němu došlo na mělčině, byl i lodní tesař a kapitán obchodní lodi z Maine William Pipps, který se pustil do shánění prostředků na záchrannou expedici. S podporou vévody z Albemarle Christophera Moncka, Pippsova výprava vyrazila z Nové Anglie a roku 1687 opravdu nalezla ztracenou Concepción.

Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2017.