HERALDIKA NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (18) Rok 1918 – konec jedné epochy
Zdálo se, že se ten rok stane historickým především jako milník značící konec nebývalého vraždění, později nazvaného I. světová válka.
Rok 1918 ale také znamenal konec habsburské monarchie. Ve středoevropském prostoru vznikla, kromě Československa, řada nových států. Jako vždy v podobných situacích, se převratné změny promítaly do všech projevů života nových společenstev. Proměňovaly se politické a hospodářské systémy, což jako vždy postupně reflektovala také kultura. V mnoha jejích oborech by se dal vysledovat společný jmenovatel – nacionalizmus. Heraldika nebyla výjimkou.
„Tak dělej Tondo, přitlač!“ Muž na žebříku se snažil páčidlem odtrhnout plechový štít označující úřední budovu, ale zatím bez úspěchu. Ze skupiny, která ho zdola povzbuzovala, se ozývaly obvyklé rady. Nakonec se mu to podařilo a štít padal na chodník. Davem proběhl jásot a někdo vykřikl: „Sláva, další vorlíček ulít! A deme na ty vostatní! Ať to vodsejpá!“ Pražské ulice, poseté 28. října 1918 strhanými emblémy s habsburským orlem, bylo možné vykládat jako spontánní, symbolické účtování s nepopulární monarchií. Aktérem byl lid, ať
už si tento neurčitý společenský pojem vyložíme jakkoli.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2017.
František II./I. Císař ve stínu Napoleona
„Kol dokola Čechů chlouba a uprostřed stojí trouba,“ vtipkoval Karel Havlíček Borovský na účet císaře Františka II. Trochu neprávem.
Pro vlastenectví Čechů sice císař neměl pochopení, ale během napoleonských válek měl těžší starosti. A blaho císařství pro něj bylo prvořadé. Jaký byl muž, který bezmezně věřil v Metternicha a milovanou dceru vydal svému největšímu nepříteli?
Málokterý panovník v našich dějinách přebíral vládu za tak vypjatých okolností jako František II. A o dramatické situace nebyla nouze po celou dobu jeho dlouhé, třiačtyřicetileté vlády.
Když se František II. roku 1768 narodil, o tom, že se jednou stane císařem, nebylo rozhodnuto. Jeho babičkou sice byla Marie Terezie, avšak jeho otec Leopold II. byl až jejím třetím synem (resp. druhým nejstarším, který se dožil dospělého věku), takže vláda připadla Leopoldovu staršímu bratrovi Josefu II. Ten však neměl mužské potomky, a tudíž žádného dědice trůnu. Teprve tehdy se císař začal rozhlížet po nástupci u dětí svého bratra Leopolda, který vládl v Toskánsku. Oblíbil si především svého nadaného synovce Františka. Prosadil si, aby se chlapec přestěhoval z rodné Florencie do Vídně a císař tak mohl na jeho výchovu osobně dohlížet.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2012
PRAŽSKÁ MINCOVNA .CZ
